Pinec v Nezvěsticích

Včera byl přesně ten den, kdy si řeknete, že sport bolí.

Ráno jsme vyrazili do Nýřan a měli jsme dobrý start. Vedli jsme až do stavu 8:5. Ale pak stop. Nula, nic. Konec utkání v 12:53 a před námi hodinový přejezd do Kdyně. Normálně bych řekl, že když už to stálo za ho*no, tak že to zachrání oběd. Jenže to by na něj musel bejt čas! Takže o hladu, na pokraji sil a ještě s pěknou dávkou frustrace do Kdyně.

Ve Kdyni jsem měl sto chutí se na to úplně vy... V pátek jsem ukončil neschopenku po týdenním moribundu, bez jedinýho kafe (potřebuju 2) a ještě jsem cítil, že jedu na rezervu. Ale nevzdám to, to není můj styl. Na místní hvězdu J. Stodolu jsem neměl, ale pak jsem se soustředil na svoji hru a šlo to. Bohužel se ostatním nedařilo, takže odjezd ještě za světla s jedním bodem. Po cestě zpátky se vedla živá diskuze na téma: "Kde je problém?" Já jsem tvrdil, že by to chtělo trénovat. Nesmím mít ale tak vysoké nároky. Trénovat je o level výše, takže by stačilo "chodit si aspoň zahrát", což ostatně já a většina Bčka dělá. Bylo mi ale rázně vysvětleno, že tím to není. Zároveň ale ani nepadlo, čím že to tedy je. Takže vlastně nevím a vzdávám veškeré myšlenky na tohle téma.

Nezbývá než se připravit na KP2. Soutěž, která mě zrodila. Soutěž, kde jsem se několik let plácal, než jsem se naučil hrát backhand. Soutěž, která se ještě nedávno zdála tak vzdálená... Samozřejmě ještě není konec, ale teď už je to spíš ve fázi čekání na zázrak, pokud se tedy "něco" nestane.

Pic M.